A ještě k nové italské vládě.. (nejen)

Vláda už je v akci. Ministr vnitra, Roberto Maroni, vydal vládní dekret proti nelegálnímu přistěhovalectví. Jasně, zní to logicky, ale podle všeho to poněkud přehání. Dnes byla proti dekretu demonstrace, chtěla jsem tam jít, ale nakonec jsem usoudila, že to nemám zapotřebí a vyrazila na letní procházku (teda spíš upocený výšlap do kopce) k basilice San Luca.
O nové vládě se přirozeně velmi diskutuje, dnes mě zaujal článek deníku La Repubblica zveřejňující dopis Italky žijící v Anglii (pro italsky mluvící spoluobčany zde http://www.repubblica.it/2008/05/sezioni/cronaca/sicurezza-politica-6/lettera-ricercatrice/lettera-ricercatrice.html ). Obrací se na prezidenta republiky s žádostí, aby jednal, a popisuje, jak strašně se poslední dobou změnil (k horšímu) obraz Itálie v zahraničí. K článku je připojené i forum, velmi obsáhlé, přečetla jsem jen posledních pár příspěvků. Okomentovala bych to asi takto. Jasně, ten dopis je poněkud idylický, zasněně hledící do nějaké dávné krásné Itálie, země kultury apod. Ovšem pravdu má v tom, že Itálie poslední dobou působí jako země chaosu, rasistů, odpadků, pak možná fotbalu a pak někde možná té kultury. Jako člověk, který se nachází na půli cesty, tedy nachází se v Itálii a není Ital, mám možná pohled na věc uplně pokřivený, anebo možná právě ne. Itálii mám strašně ráda, kultura, lidé (pohostinnost, kterou zmiňuje dopis - ovšem pravda, jak nadhazuje jeden z účastníků fóra, pohostinnost vůči "nám podobným"), moře, jídlo, města,.. ale za těch několik měsíců tady jsem zjistila (i díky svým italským spolubydlícím), že Itálie je taky plná strachu, z něčeho nového, neobvyklého, neitalského. Přesně proto dostala Liga severu ve volbách 10 % a to i od lidí, kteří by podle jejího projektu rozdělení Itálie zůstali kdesi na jihu (nebo spíš v Africe). Liga severu (a taktéž Berlusconi) se veze na vlně strahcu italské populace, pramenící (podle mého pozorování) z neznalosti - a také z absence zájmu o znalost. Samozřejmě čestně přiznávám, že pokud potkám v noci na ulici skupinu Marokánců, zrychlím a stisknu v kapse pepřák, abych se ujistila, že tam je. Ale neznamená to, že budu mít strach z každého Afričana či Asiata, kterého uvidim, byť je to třeba doručovatel pizzy. Bohužel atmosféra v Itálii je strach z něčeho jiného, může to být Pákistánec nebo homosexuál, všeobecná míra tolerance je pravděpodobně hodně nízko. Mám to štěstí, že většina mých italských přátel do tohoto tradičního rámce nezapadá - což už vyplývá z faktu, že jsou to moji přátelé a taky že je vůbec znám (to jest já jsem cizinka, do nedávna jsem se italsky nedomluvila..). Ale průměr bude někde jinde. Jak píše autorka dopisu, bezpečnost je sice problém, a je jasné, že nelegální imigrace je problém, ale spíš než živit strach z cizinců je potřeba postarat se o jejich sociální integraci. Jasněže je to těžký úkol. Já bych dodala, že by někdo měl Italy vychovávat k tomu, že lidské bytosti se rodí i za italskýma hranicema, že jsou to dobří lidé, kteří nepřichází do Itálie krást a znásilňovat (což může udělat stejně dobře i Ital, i Ital vůči Rumunce, Romce nebo komukoliv, ale noviny to pak tolik nerozmáznou). Že se nemůžeme na Pákistánce prodavajícího v zelenině koukat skrz prsty, protože nějaký jiný Pákistánec (nebo ani to ne, prostě jiný mimoevropan) někoho včera okradl. A dodala bych k tomu, že by se mladí Italové měli věnovat třeba i zeměpisu, já jsem do zeměpisu sice blázen, takže mám asi zkreslený pohled na věc, ale moje spolubydlící vystudovala klasické gymnázium (liší se od věděckého, např. tam mají řečtinu a latinu, méně matiky), ale neukáže na mapě Polsko, možná ani Německo. Nic, nula. A co je hlavní, NEZÁJEM. Je jí jedno, co kde je, když to není v Itálii. Nikdy nebyla v zahraničí a když někdo odjede do na víkend do Paříte, ptá se jako proč. Úplně jiný pohled na věc. Nezájem, projevující se i v každodenním životě, v Boloni je třetím rokem a byla na tak málo místech až to skoro není technicky proveditelný. Chodí po vyšlapaných cestičkách, protože nemá důvod podívat se za roh, co tam asi bude. Můj mozek prostě naprosto nemůže zvládnout, jak tyhle dvě jinak moc sympatický Italky můžou projevovat takový nezájem o nové věci, o svoje okolí.. A vím, že přesně takhle já svoje (nebo sester, alespoň prozatím) děti nesmim nechat vyrůst. Bez zájmu o svět, o jiné lidi. Se strachem pramenícím z tohohle nezájmu a neznalosti. Problém průměrné italské společnosti je podle mě právě v tomhle, konzervuje si svoji provinčnost a nezájem. A strach, zobecňující strach. Bohužel, tenhle problém jeden zákon nevyřeší. Ale rozhodně z něho může těžit několik schopných politických osobností. A tak můžu být jen vděčná, že mým prvním italským kamarádem byl (a je) Carlo, jeden z nejtolerantnějších lidí, které znám. A který pro jistotu studuje v Paříži, protože už to v Itálii nemohl vydržet.

PS: Tímto rozhodně netvrdím, že Češi jsou osvícený národ geniů, to by bylo samozřejmě na jinou debatu. Toto bylo zamyšlení nad novou vládou, italskou image v zahraničí a mojí osobní zkušeností, které se snažím přijít na kloub.
PSS: jinak všechno více méně ok, žiju, mám zkoušku z evropského práva (uf!), je tu vedro a tak.
PSSStttt: jo a na picasawbe.google.com/lenickaslunicko3 pár nových fotek (dort pro Damiana mojí výroby)