Litva

Před koncem února jsem vyrazila na pár dní do Litvy. Ač únor, počasí mi vyšlo nádherně (zejména v porovnání s dneškem v Rize - půl dne děsivá vánice), sníh a sluníčko, teploty lehce nad nulou - a sluníčko skutečně hřálo. Ideální na cesty. Zvolila jsem trasu Kaunas-Trakai-Vilnius, dohromady 4 a půl dne a tři historická hlavní města. V Kaunasu jsem spala dvě noci v hotelu - a bylo to to nejlepší ubytování, co jsem kdy byla. A to jsem vzala nejlevnější jednolůžkovou věc, co byla k mání! Měla jsem pro sebe dva pokoje - ložnici a kuchyňku s obývákem - a koupelnu. Vše čisté a nové a to přímo na hlavní ulici Kaunasu. Kaunas působil mile, ale trochu ospale. Část města se nachází na kopečcích, což byla po Rize příjemná změna. Na jeden z nich jsem vyjela lanovkou - cesta trvala asi minutu :-) Ve vegetariánské restauraci jsem si dala bramborové blynai, obobu našich bramboráků. Z Kaunasu jsem vyrazila do Trakaie, která mě nadchla (teda hned potom, co jsem od vlaku musela projít zašlým socialistickým sídlištěm). Jádrem je zámek stojící mezi třemi jezery - jezera byla teda zamrzlá a zasypaná sněhem, ale i tak (nebo proto) to byla nádhera. Lidi se procházeli, bruslili, pouštěli draky a tak. Lada by měl radost! Historická část města se skládá z malých chatek, hezky barevných a většinou se třemi okny - což je typické pro architekturu Karaimů, kteří zde tradičně žijí ( ). Díky nim je také Trakai proslavená pokrmem zvaným kibinai - jsou to taštičky plněné různými náplněmi. Samozřejmě jsem si je nenechala ujít :-) (viz fotka) No a na závěr zbyl Vilnius. Ve Vilniusu jsem spala u Agne, spolužačky ze současného programu (tenhle rok je v Dublinu, ale byla doma kvůli rozhovorům do diplomky). Agne hezky všude provedla a libovala si, že jsem jim přivezla sluníčko - ve Vilniusu bylo skutečně nádherně a opravdu teplo, kolem 6-8 stupňů přes den. Vilnius je oproti Rize více upravený a zjevně se mu daří. Myslím, že se tam žije dobře, i když Riga má asi větší šarm. No ale těžko soudit z tak rychlé návštěvy. Co se týče litevštiny, oproti lotyštině má zjevně více společného se slovanskými jazyky a to díky historickým vztahům s Polskem. Tak jsem se bavila snahou poromět nápisům - a ono to celkem šlo. Ale naštěstí všichni všude uměli aspoň pár slov anglicky.