Ventspils

Do Ventspilsu na západním pobřeží Lotyšska jsem vyrazila s mámou, která za mnou zpřijela na návštěvu. Cesta trvá tři hodiny autobusem a tak jsme se rozhodly zůstat jednu noc, abychom nemusely spěchat. Ubytování jsme našly levné - malý apartmánek v zadní části obytného domu s milou paní domácí, s kterou si máma hezky mohla procvičit ruštinu. Ventspils se nám líbil, i když plně bychom ho zřejmě docenily v létě - podle všeho tu mají spoustu venkovních akcí, květinové sochy apod. Ale líbilo se nám i tak. Na pláži jsme našly vytoužený led (zátoka byla dokonce zamrzlá úplně)a pěkně jsme tam zmrzly až jsme se tomu ledu podobaly (vítr od ledového moře holt moc teplý není). Městečko bylo trochu ospalé, ale v takové zimě se není čemu divit. Fascinující je i obrovský průmyslový přístav, který vystavěli Sověti - a podepsali se tak nejen na místní rozvoji, ale také ovzduší, které je prý nejhorší v celém Lotyšsku. Já jsem se vypravila i do útrob zámku, kde mě uvítala moc milá paní (jejím instrukcím v lotyštině jsem dokonce z velké části rozuměla!) a výstava od historii města. Výsledek: pěkné, příště přijedeme v létě, ať si užijeme pláž a květinové sochy.

Litva

Před koncem února jsem vyrazila na pár dní do Litvy. Ač únor, počasí mi vyšlo nádherně (zejména v porovnání s dneškem v Rize - půl dne děsivá vánice), sníh a sluníčko, teploty lehce nad nulou - a sluníčko skutečně hřálo. Ideální na cesty. Zvolila jsem trasu Kaunas-Trakai-Vilnius, dohromady 4 a půl dne a tři historická hlavní města. V Kaunasu jsem spala dvě noci v hotelu - a bylo to to nejlepší ubytování, co jsem kdy byla. A to jsem vzala nejlevnější jednolůžkovou věc, co byla k mání! Měla jsem pro sebe dva pokoje - ložnici a kuchyňku s obývákem - a koupelnu. Vše čisté a nové a to přímo na hlavní ulici Kaunasu. Kaunas působil mile, ale trochu ospale. Část města se nachází na kopečcích, což byla po Rize příjemná změna. Na jeden z nich jsem vyjela lanovkou - cesta trvala asi minutu :-) Ve vegetariánské restauraci jsem si dala bramborové blynai, obobu našich bramboráků. Z Kaunasu jsem vyrazila do Trakaie, která mě nadchla (teda hned potom, co jsem od vlaku musela projít zašlým socialistickým sídlištěm). Jádrem je zámek stojící mezi třemi jezery - jezera byla teda zamrzlá a zasypaná sněhem, ale i tak (nebo proto) to byla nádhera. Lidi se procházeli, bruslili, pouštěli draky a tak. Lada by měl radost! Historická část města se skládá z malých chatek, hezky barevných a většinou se třemi okny - což je typické pro architekturu Karaimů, kteří zde tradičně žijí ( ). Díky nim je také Trakai proslavená pokrmem zvaným kibinai - jsou to taštičky plněné různými náplněmi. Samozřejmě jsem si je nenechala ujít :-) (viz fotka) No a na závěr zbyl Vilnius. Ve Vilniusu jsem spala u Agne, spolužačky ze současného programu (tenhle rok je v Dublinu, ale byla doma kvůli rozhovorům do diplomky). Agne hezky všude provedla a libovala si, že jsem jim přivezla sluníčko - ve Vilniusu bylo skutečně nádherně a opravdu teplo, kolem 6-8 stupňů přes den. Vilnius je oproti Rize více upravený a zjevně se mu daří. Myslím, že se tam žije dobře, i když Riga má asi větší šarm. No ale těžko soudit z tak rychlé návštěvy. Co se týče litevštiny, oproti lotyštině má zjevně více společného se slovanskými jazyky a to díky historickým vztahům s Polskem. Tak jsem se bavila snahou poromět nápisům - a ono to celkem šlo. Ale naštěstí všichni všude uměli aspoň pár slov anglicky.

Volby na ambasádě

A tak jsem si odškrtla další zahraniční zkušenost - volby na ambasádě. Vše proběhlo rychle a naprosto bez problémů. Celkově se sice můj hlas ztratil, ale v rámci voličů v Lotyšsku si můžu říct, že jsem se zasadila o Karlovo vítězství - poměr hlasů v jeho prospěch byl totiž 10:9 (viz http://volby.idnes.cz/prezidentske-volby-2013.aspx?t=6&k=2&o2=EVLV ).

"Meet Latvia" - 1. díl, vydařená série videí o Lotyšsku (s titulky v AJ, RU aj.)

Lotyšský patriotismus

Minulý týden byl takovým týdnem lotyšské národní hrdosti. Začal v neděli 11. 11., což je všude na světě den veteránů. V Česku to většinou moc lidí neví a den se vyznačuje hlavně položenými věnci a udělenými vyznamenáními, která tak moc nikoho nezajímají. Tady se den jmenuje po hrdinovi bájných legend (Lāčplēsis čili Medvědobijec)a pro Lotyše je to den významný. U pamatníků padlým bratrům se zapalují svíčky a průvod s pochodněmi pak jde do centra k pomníku svobody, kde se zpívají národní písně. Svíčky se zapalují i na dalších místech, zejména pak (logicky) v ulici 11. listopadu. Tradicí jsou také svíčky v oknech. Kromě toho jsou na všech domech vlajky - jako na každý státní svátek. A opravdu jen na málo domech vlajka nevisí. Vlaječky mají také prostředky hromadné dopravy - a protože je za týden další svátek, vlaječky zůstávají celý týden (kdo by se s tím taky sundával, že). To samé platí o mnoha lidech - 11. 11. přišpendlí na bundu stužku a odšpendlí ji až za týden (nebo vůbec). Týden je uzavřen státním svátkem 18. 11., který je výročím vyhlášení nezávislosti Lotyšska v roce 1918. Opět se zapalují svíčky, hlavně u všech možných pomníků všemožným politikům. Přes den je vojenská přehlídka, večer projev prezidenta a písně (jak jinak než u pomníku svobody) a na závěr ohňostroj. A hlavně je všude hodně, ale opravdu hodně lidí. Velmi příjemné je ovšem to, že se volno přesunuje na pondělí, pokud svátek vyjde na neděli. A taky byla doprava po celé Rize zadarmo. Tak je to svátek skutečně pro lidi :-)

Ježek v mlze (1975) - další animovaný příběh ze SSSR, který nás minul

Staré fotografie..

Při "přípravě" projektu do školy narazíte na spoustu věcí (jen ne na to, co potřebujete). Tak tady odkaz na staré pohlednice Lotyšska: http://www.letonika.lv/groups/default.aspx?g=3&r=1101173&f=1 A jedna pěkná fotka. Na ceduli je napsáno: Chci žít ve svobodném Lotyšsku.

Sníh

26. 10. mě probudil překvapivý výhled z okna! Kdo by to byl řekl, že když je v předpovědi nějaký ten sníh, znamená to hned tohle. Celé dopoledne padaly velké vloky (něco mezi vločkami a kroupami), odpoledne už nesněží a trochu i svítí sluníčko. Zítra má být celý den slunečno, tak to asi zase roztaje. Ale zatím to celkem drží. Meteorologické podmínky mě donutily urychlit plánovaný nákup obuvi - což se mi potvrdilo během cesty do školy, kdy mi do stávajících bot začal vnikat sníh. Koupe se naštěstí podařila, stejně jako nákup dvou párů teplých ponožek. Cestou na autobus domů mě nicméně potkalo ještě jedno nepříjemné překvapení - na schodech do podchodu (tedy za zídkou!) se mi dostalo mohutné sprchy od projíždějícího auta. Jelikož jsem již byla na schodech dolů, dostala jsem sprchu velmi doslova od hlavy až k patě. Nejenže voda byla totálně hnědá, ale taky totálně studená. Čili šoková terapie v praxi. Aneb jak říká doktor Vlach ze Saturnina, osud by nám učinil velkou službu, kdyby nás občas chytil za pačesy a vyhodil na mráz. No naštěstí jsem byla na cestě domů, z autobusu mě taky nevyhodili, tak jsem se hned vrhla do horké sprchy a všechno mokré a blátivé oblečení šlo do pračky.

Sovětské stereotypy o životě v Africe aneb co nás minulo

Pohanka (griķi)

Dnes jsem si v rámci integrace poprvé v životě uvařila pohanku. Tady se prodává všude, mnoho druhů - je to tu oblíbená příloha. Tak jsem se rozhodla ji vyzkoušet. Taky proto, že všude na ní pějí chválu, jak je zdravá, spousta minerálů a tak. A bylo to dobré! Abych to s integrací nepřeháněla, tak jsem si k tomu dala kuře na paprice. Kombinace to byla skvělá! Mňam!

Sigulda

Včera jsme byli na výletě v Siguldě. Počasí se vydařilo nad očekávání - nejenže nepršelo, ale dokonce většinu čas svítilo a i hřálo sluníčko. Sigulda je asi 70 minut vlakem od Rigy a jedná se o oblíbenou destinaci pro turisty i obyvatele Rigy. V Siguldě najdete několik zámků/hradů, které jsou po obou březích řeky Gauja. Zvládli jsme jen jednu stranu, zbytek příště. Na druhou stranu údolí se dá přejet lanovkou, takže příště určitě lanovka :-) Místo je to příjemné, údolí je plné stromů, které jsou právě teď nádherně barevné. Takže výlet zdařený.

Židovské ghetto

Včera jsem navštívila muzem lotyšského holocaustu a zjistila jsem, že bydlím na hlavní ulici bývalého ghetta, náš dům tam je dokonce na fotce. Tahle část Rigy má zdá se velmi zajímavou historii - za Sovětškého svazu byla zas oblast osidlována Rusy (a jinými obyvateli svazu), kteří byli do Lotyšska přesidlováni za prací. Dneska se tu ale žije dobře, je tu spousta fakult, kolej, obchodní centrum. A baráky stejně oprýskané jako jinde ve městě ;-) Na obrázku muzeum.

Jūrmala

První výlet zavedl mě, Sandru a Antonia do Jūrmaly. Pod názvem se skrývá shluk vesnic na pobřeží Baltského moře, asi půl hodiny vlakem z Rigy. Je to lázeňská oblast, kdysi oblíbená destinace komunistických papalášů. Dnes kombinace bohatých vil a rozpadajících se ruin. Prošli jsme jen část, nicméně lze shrnout: koček i zde hodně, na rozdíl od Rigy tu mají na každém rohu kontejner na plast a sklo a je tu živo i mimo sezónu. Poměrně dost domů je na prodej, některé opravdu ve strašném stavu, některé ale v pohodě.

Es atvainojos, es nerunāju latviski

Potvrzuji postřeh z předchozího příspěvku - opravdu musím vypadat, jak místní. Pořád na mě někdo mluví, v obchodě, na ulici, v autobuse.. No ještěže dost lidí umí anglicky alespoň natolik, aby pochopili, že jim říkám, že nerozumím. Rusky to sice zvládnu, ale lotyšsky si to zatím nejsem schopná zapamatovat. Es atvainojos, es nerunāju latviski. No ale včera už jsme měli první hodinu lotyštiny, tak se to třeba zlepší. Zatím jsme prošli abecedu (pro Čechy myslím v zásadě bez problémů) a zpívali jsme lidovou píseň, což mi přišlo trapné - zvlášť proto, že jsme ani neměli kazeťák. Tak to snad nebudeme provozovat moc často.

Postřehy

Takže už mám vlastní bydlení - bydlím sama, v 1+kk. Byteček je pěkný, na některých místech se mu loupou tapety a tak, ale jinak fajn. Je ve starém a poněkud zašlém baráku, ale to je tady většina bytů, takže se s tím nic moc nedá dělat. Ačkoliv se zatím spíš snažím zabydlet, nakoupit jídlo a tak, můžu shrnout pár úvodních dojmů z Rigy. 1. Mimo centrum (které je pěkné) je většina baráků zašlých a město působí spíše šedivě. Při bližším pohledu je ale vidět, že v dost bytech jsou nová plastová okna, stropy jsou natřené a na ulici je bordel jen výjimečně. Riga tedy není špinavá, ale prostě nejsou prachy na rekonstrukce. A když někdo prachy má, opraví si svůj byt. Taky je ale pravda, že některé domy (a není jich zase až tak málo) jednoduše postupně padají. Taky je tu překvapivě (alespoň pro mě) dost domů s dřevěnou vnější fasádou. 2. Je tu spousta koček. Vypadají bezprizorně, ale nikoliv hladově. 3. Vypadám zřejmě jako místní, za tu krátkou chvilku už na mě několikrát začli lidi mluvit s úplnou samozřejmostí, rusky i lotyšsky. Tak nevim, je to trochu stresující. Rusky ale aspoň umím říct, že nerozumím. Lotyšsky to zatím trénuju. 4. Rozdíly v ekonomické situaci obyvatel musí být velké, soudě z toho, jak různé oblečení nosí lidé na ulici. 5. Jo a zřejmě díky nedostatku peněz (a tedy nemožnosti stavět, stavět a zase stavět) je v Rize mnoho nečekaných zákoutí s hustou zelenou travou - nejčastěji pozemky na prodej, které nikdo nekupuje. A taky je tu docela dost parků.

Riga!

A je to tady, po rychlé návštěvě Amsterdamu jsem dorazila do Rigy. Po konferenci a ponocování s přáteli a taky po cestě s kufrem (26,5 kg plus tak 10 kg batoh, bot pro AirBaltic - zaplatila jsem jen 25 kg a nebyl to žádný problém) jsem byla dost kaput, tak jsem byla velmi ráda, že jsem dorazila do hostelu. Hostel je supr - hezký, čistý (včetně kuchyně), na klidném místě. Na rohu je malý obchod s potravinami a taky trafika, kde jsem si za pomoci pantomimy koupila simkartu. Cestou do hostelu působilo město trochu zaprášeně, ale celkem pěkně. Měla jsem pocit, že je v chodnících spousta děr, ale to mohl způsobit i kufr, který jsem za sebou vlekla :-) Celou dobu mě znervózňovali cyklisti, kteří, zdá se, jezdí zásadně po chodnících. Dnešek zatím trávím mejlováním kvůli bydlení, dneska snad budou dvě prohlídky.

Ženeva

Tak se mi konečně podařilo dorazit do Švýcarska! Pravda, jen na necelé tři dny, ale i tak, nová zem odškrtnutá :-) Na cestě z Bilbaa do Prahy jsem navštívila kamarádku Annu, se kterou jsem se už dlouho neviděla a která je na stáži v OSN. Primární účel byl tedy strávit čas s ní a až druhotně zkoumat Ženevu. Ono nakonec centrum Ženevy je poměrně malé a tak se to dá stihnout celkem rychle. První den mojí návštěvy jsme ve skupince vyrazili na cyklovýlet, kde jsem málem vypustila duši - ve vedru a v tísici metrech nad mořem mě dokázal zničit i velmi mírný kopec. Za odměnu jsme pak mohli zběsile jet z kopce a testovat brzdy vypůjčených kol, což taky nebylo uplně ideální. Si nevybereš. Druhý den pršelo, tak jsme se lehce procházely po městě, daly jsme si marocký čaj (a při té příležitosti shlédly část marocké soap opery, i beze slov dost nářez) a tak. Večer bylo finále Eura a po konci zápasu to vypadalo, že jsem zase ve Španělsku.. Třetí den už nebyl celý, ale na oběd jsem šla za Annou do OSN a šly jsme na oběd do hlavního paláce, kde jsem se i vyfotila v General Assembly. Odškrtnuto :-) Ženeva jako taková nijak nevyniká, ale je příjemná. Krásné je panorama hor a jezero. A draho tam je - nechala jsem se trochu ukolébat jízdenkou zdarma z letiště, ale nakonec byla pověst potvrzena.

Saint Jean de Luz a jiné krásy francouzského Baskicka

Saint Jean de Luz jsme s Evou vyhlásily jako nejhezčí místo našeho malého auto výletu po krásách baskické země. Přejely jsme i do francouzského Baskicka, kde jsme navštívily právě Saint Jean de Luz, Biarritz a horu La Rhune. Sain Jean de Luz nás okouzlil i přes počáteční déšť - má prostě všechno: moře, pěkné uličky, hory kousek, trh, sýry a obchody s hromadou mnoha druhů čokolády (měli ochutnávky!). Prostě paráda. Biarritz se nám taky líbil, ale nedohnal to. Na vrch La Rhune jsme se vyvezly turistický vláčkem a kopec sešly dolů. Výhledy byly nádherné - hory, pobřeží, koníci a jiná zvířátka. Závěr: celé historické Baskicko je ztělesněná krása. Taky bych se za něj bila.

Santiago de Compostela

Tak jsem si splnila svůj sen - tedy alespoň částečně. Moc jsem chtěla vyrazit na camino de Santiago, tedy pouť svatého Jakuba. Nakonec jsem vyrazila alespoň na dvoudenní výšlap a jednodenní pobyt v Santiagu. Počasí sice bylo všelijaké, ale vlastně nikdy nepršelo natolik, aby se nedalo pokračovat v chůzi. Koneckonců lepší než kdyby bylo 40 stupňů, to bych asi neušla vůbec nic. Ale to asi v Galicii není nikdy, jak je chudák vytrčená do Atlantického oceánu, schytá všechen déšť kolem. Celkově se výlet vyvedl. Cesta je suprově značená, jen na asi dvou místech jsem zaváhala, kudy se vydat, ale ztratit se by bylo skutečně obtížné. Poutníků bylo tak akorát - dost na to, abych si nepřipadala opuštěně a ztraceně a dost málo na to, abych neměla pocit davu. Lidé se mezi sebou baví a jsou vstřícní, ale nejsou otravní - pokud člověk chce, může se k někomu připojit, pokud ne, může fungovat celou dobu sám. Nehezký zvyk poutníků je vyrážet na cestu už asi v sedm ráno - což má za důsledek, že v ubytovnách tak nějak předpokládají, že v osm už tam vlastně skoro nikdo není a může se začít uklízet. Krajina, kterou jsem prošla, byla fajn - vlnitá, ale žádné velké výstupy. Všude spousta červených zvonků (jako těch kytek) a taky máty, která rostla skoro podél celé cesty - narvala jsem si dva stonky do lahve s vodou a chuť vydržela celé další dva dny (tj. tak 6 litrů vody). Závěr pochodu: lýtka bolela, zejména vždy než jsem se rozešla, ráno či po delším sezení. Ale celkem rychle to odeznívalo. Myslím, že bez tréninku bych ušla i víc, do týdne určitě. Na delší pochod by to ovšem chtělo trénovat. Santiago samotné je vlastně celkem malé, ale příjemné. Taky jsem vlastně po dlouhé době dorazila do města pěšky, tj. jsem prošla předměstí a postupně dorazila do centra. Což je taky zajímavé a neobvyklé, většinou se jen někde necháme vyplivnout nějakým dopravním prostředkem. Katedrála je krásná zvenčí, zevnitř to je, alespoň pro mě, prostě katedrála. Jinak nabízí město pěkné uličky, mnoho parků a báječný dort svatého Jakuba (tarta de Santiago). Taky mají v Galicii evidentně moc rádi chobotnici, ale hooodně okořeněnou. No příště snad vyrazím na delší cestu!

Madrid

Tak se zpožděním dojmy z Madridu. Pro mě třetí návštěva, pro Camilu první. Město je pořád pohodové, i když nemá jasný okouzlující šarm jako města jiná (třeba Amsterdam). Přívítalo nás ohromné vedro, další dny bylo počasí aprílové (v Bilbau celou dobu pršelo, takže jsme to stejně měly lepší). Jednou jsme přespaly u kamaráda Luise, další dvě noci jsme spaly v hostelu (Luis bydlí fakt hodně daleko od centra) - hostel byl hned vedle nádraží Atocha, odkud je všechno blízko, tak to bylo fajn. Věnovaly jsme se klasickým turistickým činnostem, já jsem teda tentokrát vynechala Museo del Prado, protože jsme nestihly čas, kdy je zadarmo (podařilo se nám to s muzeem královny Sofie), a já už jsem ho viděla dvakrát, tak jsem radši psala pohledy a tak. Vrcholem výletu byl koncert Coldplay, který téměř proběhl za deště (pozn. bylo to na otevřeném stadionu) - ale kluci z kapely to maj asi tam nahoře dobrý, po prvních předskokanech pršet přestalo, chvíli byla duha a pak už vůbec nepršelo. I když teplo kdovíjaký teda nebylo. A bylo to moc pěkný.