Santiago de Compostela

Tak jsem si splnila svůj sen - tedy alespoň částečně. Moc jsem chtěla vyrazit na camino de Santiago, tedy pouť svatého Jakuba. Nakonec jsem vyrazila alespoň na dvoudenní výšlap a jednodenní pobyt v Santiagu. Počasí sice bylo všelijaké, ale vlastně nikdy nepršelo natolik, aby se nedalo pokračovat v chůzi. Koneckonců lepší než kdyby bylo 40 stupňů, to bych asi neušla vůbec nic. Ale to asi v Galicii není nikdy, jak je chudák vytrčená do Atlantického oceánu, schytá všechen déšť kolem. Celkově se výlet vyvedl. Cesta je suprově značená, jen na asi dvou místech jsem zaváhala, kudy se vydat, ale ztratit se by bylo skutečně obtížné. Poutníků bylo tak akorát - dost na to, abych si nepřipadala opuštěně a ztraceně a dost málo na to, abych neměla pocit davu. Lidé se mezi sebou baví a jsou vstřícní, ale nejsou otravní - pokud člověk chce, může se k někomu připojit, pokud ne, může fungovat celou dobu sám. Nehezký zvyk poutníků je vyrážet na cestu už asi v sedm ráno - což má za důsledek, že v ubytovnách tak nějak předpokládají, že v osm už tam vlastně skoro nikdo není a může se začít uklízet. Krajina, kterou jsem prošla, byla fajn - vlnitá, ale žádné velké výstupy. Všude spousta červených zvonků (jako těch kytek) a taky máty, která rostla skoro podél celé cesty - narvala jsem si dva stonky do lahve s vodou a chuť vydržela celé další dva dny (tj. tak 6 litrů vody). Závěr pochodu: lýtka bolela, zejména vždy než jsem se rozešla, ráno či po delším sezení. Ale celkem rychle to odeznívalo. Myslím, že bez tréninku bych ušla i víc, do týdne určitě. Na delší pochod by to ovšem chtělo trénovat. Santiago samotné je vlastně celkem malé, ale příjemné. Taky jsem vlastně po dlouhé době dorazila do města pěšky, tj. jsem prošla předměstí a postupně dorazila do centra. Což je taky zajímavé a neobvyklé, většinou se jen někde necháme vyplivnout nějakým dopravním prostředkem. Katedrála je krásná zvenčí, zevnitř to je, alespoň pro mě, prostě katedrála. Jinak nabízí město pěkné uličky, mnoho parků a báječný dort svatého Jakuba (tarta de Santiago). Taky mají v Galicii evidentně moc rádi chobotnici, ale hooodně okořeněnou. No příště snad vyrazím na delší cestu!

Madrid

Tak se zpožděním dojmy z Madridu. Pro mě třetí návštěva, pro Camilu první. Město je pořád pohodové, i když nemá jasný okouzlující šarm jako města jiná (třeba Amsterdam). Přívítalo nás ohromné vedro, další dny bylo počasí aprílové (v Bilbau celou dobu pršelo, takže jsme to stejně měly lepší). Jednou jsme přespaly u kamaráda Luise, další dvě noci jsme spaly v hostelu (Luis bydlí fakt hodně daleko od centra) - hostel byl hned vedle nádraží Atocha, odkud je všechno blízko, tak to bylo fajn. Věnovaly jsme se klasickým turistickým činnostem, já jsem teda tentokrát vynechala Museo del Prado, protože jsme nestihly čas, kdy je zadarmo (podařilo se nám to s muzeem královny Sofie), a já už jsem ho viděla dvakrát, tak jsem radši psala pohledy a tak. Vrcholem výletu byl koncert Coldplay, který téměř proběhl za deště (pozn. bylo to na otevřeném stadionu) - ale kluci z kapely to maj asi tam nahoře dobrý, po prvních předskokanech pršet přestalo, chvíli byla duha a pak už vůbec nepršelo. I když teplo kdovíjaký teda nebylo. A bylo to moc pěkný.

Urdaibai

Urdaibai je chráněná krajinná oblast vzdálená od Bilbaa hodinu jízdy autobusem. Je zapsaná v seznamu UNESCO, především proto, že zde přebývá mnoho vzácných stěhovavých ptáků. Zaujímá plochu 220 km² a její osou je řeka Oka, která ústí do Biskajského zálivu. Ústí řeky je širokánské a podléhá odlivu a přílivu. Zatím jsme do této oblasti vyrazily na výlet dvakrát - dnes a minulou sobotu. A byla to krása. Fascinující propojení téměř středoevropské flóry a výhledů na moře a vlny rozbíjející se o skalnaté pobřeží. Malebná městečka na pobřeží. Ústí řeky, které se při odlivu mění v pláž se spousto malých jezírek. Koně. Ovce. Krávy za nimiž je opět vidět moře. Platany. Pán, který se tu narodil, ale sotva mluví španělsky, evidentně je Bask jako řemen. No prostě nádhera.

Jak trávit dlouhé deštivé dny ve Španělsku..

San Sebastián

Přijela na návštěvu máma a tak jsme se vydaly do nejvýznamnějšího turistického cíle v okolí: do San Sebastiánu (baskicky Donostia). A myslím, že mohu za nás obě říct, že si místo chválu zaslouží. Pravda, v plné sezóně tam musí být asi hrozně narváno, protože i teď se tam různě pohybovalo docela dost lidí.
Prošly jsme si staré město, daly jsme si kafe a zmrzlinu dobrou jako v Itálii, pak jsme zuly botky a po pláži La Concha jsme se vydaly na druhou stranu města, ke kopci Monte Igeldo. Tam jsme vyjely lanovkou a kromě krásného výhledu jsme objevily i zábavný park s klasickými atrakcemi (autodrom, poníci), ale i např. s překvapivou věcí, kterou jsme nazvaly vododrom - funguje na stejném principu jako autodrom, jen se vše odehrává na vodě. Jsem na to vlezla a když mi přestala fungovat lodička, přijel mě zachránit chlapík v kachničce, já i máma na břehu jsme smíchy nemohly :-) Taky tam měli horskou dráhu, která vedla tak divně na kraji toho kopce na evidentně starých sloupech, že na to bych teda nevlezla - i když z vláčku byl výhled na celý širý Biskajský záliv.

Procesiones

Každý den tu teď máme alespoň jedno velikonoční procesí (procesión). Účastníci vypadají vzhledem k zakrytým obličejům a špičatým čepicím jako z Ku-Klux-Klanu (jen mají kápě různě barevné podle své farnosti), někteří chodí bosky a vždy mají nejméně bubny, někdy trubky a další hudební nástroje. V pondělí jsme šli na Procesión del Nazareno - procesí poměrně velké, s velkou figurínou Panny Marie a Ježíše. Procesí také doprovázely "saetas" - písně právě pro tyto dvě figuríny, zpívané z oken okolních domů (saetas jsou ale typické zejména pro Andalucii).
Více fotek a snad i video na picasa.

Výšlap na Arnotegi a Pagasarri

Tentokrát jsem ve čtyřech vyrazili na výšlap hned za městem, konkrétně za naší částí města. Cílem byl vrch Arnotegi. Nakonec jsme vyšlápli i na sousední vyšší Pagasarri, takže se nám celá akce protáhla a domů jsme teda pak spěchali, což nás donutilo udělat dvě větší zkratky - první přes kraví pastvinu, druhou podél (asi) ohromného vodovodu. Což se ale tady dá - sice kopce nejsou nejmenší, ale nejsou to nějaké velehory, všude je skoro tráva a tak. A celou dobu bylo pěkně - svítilo sluníčko a jen trochu pofukovalo (takže při šlofíku na vrchu bylo trochu chladno), čímž to pádem ale zas nebylo vyloženě vedro, což by na výšlap taky nebylo dobře. Celkem jsme ušli asi 16 km a viděli jsme nejen krávy, kozy, ale i srny. A tak :-)