Jūrmala

První výlet zavedl mě, Sandru a Antonia do Jūrmaly. Pod názvem se skrývá shluk vesnic na pobřeží Baltského moře, asi půl hodiny vlakem z Rigy. Je to lázeňská oblast, kdysi oblíbená destinace komunistických papalášů. Dnes kombinace bohatých vil a rozpadajících se ruin. Prošli jsme jen část, nicméně lze shrnout: koček i zde hodně, na rozdíl od Rigy tu mají na každém rohu kontejner na plast a sklo a je tu živo i mimo sezónu. Poměrně dost domů je na prodej, některé opravdu ve strašném stavu, některé ale v pohodě.

Es atvainojos, es nerunāju latviski

Potvrzuji postřeh z předchozího příspěvku - opravdu musím vypadat, jak místní. Pořád na mě někdo mluví, v obchodě, na ulici, v autobuse.. No ještěže dost lidí umí anglicky alespoň natolik, aby pochopili, že jim říkám, že nerozumím. Rusky to sice zvládnu, ale lotyšsky si to zatím nejsem schopná zapamatovat. Es atvainojos, es nerunāju latviski. No ale včera už jsme měli první hodinu lotyštiny, tak se to třeba zlepší. Zatím jsme prošli abecedu (pro Čechy myslím v zásadě bez problémů) a zpívali jsme lidovou píseň, což mi přišlo trapné - zvlášť proto, že jsme ani neměli kazeťák. Tak to snad nebudeme provozovat moc často.

Postřehy

Takže už mám vlastní bydlení - bydlím sama, v 1+kk. Byteček je pěkný, na některých místech se mu loupou tapety a tak, ale jinak fajn. Je ve starém a poněkud zašlém baráku, ale to je tady většina bytů, takže se s tím nic moc nedá dělat. Ačkoliv se zatím spíš snažím zabydlet, nakoupit jídlo a tak, můžu shrnout pár úvodních dojmů z Rigy. 1. Mimo centrum (které je pěkné) je většina baráků zašlých a město působí spíše šedivě. Při bližším pohledu je ale vidět, že v dost bytech jsou nová plastová okna, stropy jsou natřené a na ulici je bordel jen výjimečně. Riga tedy není špinavá, ale prostě nejsou prachy na rekonstrukce. A když někdo prachy má, opraví si svůj byt. Taky je ale pravda, že některé domy (a není jich zase až tak málo) jednoduše postupně padají. Taky je tu překvapivě (alespoň pro mě) dost domů s dřevěnou vnější fasádou. 2. Je tu spousta koček. Vypadají bezprizorně, ale nikoliv hladově. 3. Vypadám zřejmě jako místní, za tu krátkou chvilku už na mě několikrát začli lidi mluvit s úplnou samozřejmostí, rusky i lotyšsky. Tak nevim, je to trochu stresující. Rusky ale aspoň umím říct, že nerozumím. Lotyšsky to zatím trénuju. 4. Rozdíly v ekonomické situaci obyvatel musí být velké, soudě z toho, jak různé oblečení nosí lidé na ulici. 5. Jo a zřejmě díky nedostatku peněz (a tedy nemožnosti stavět, stavět a zase stavět) je v Rize mnoho nečekaných zákoutí s hustou zelenou travou - nejčastěji pozemky na prodej, které nikdo nekupuje. A taky je tu docela dost parků.

Riga!

A je to tady, po rychlé návštěvě Amsterdamu jsem dorazila do Rigy. Po konferenci a ponocování s přáteli a taky po cestě s kufrem (26,5 kg plus tak 10 kg batoh, bot pro AirBaltic - zaplatila jsem jen 25 kg a nebyl to žádný problém) jsem byla dost kaput, tak jsem byla velmi ráda, že jsem dorazila do hostelu. Hostel je supr - hezký, čistý (včetně kuchyně), na klidném místě. Na rohu je malý obchod s potravinami a taky trafika, kde jsem si za pomoci pantomimy koupila simkartu. Cestou do hostelu působilo město trochu zaprášeně, ale celkem pěkně. Měla jsem pocit, že je v chodnících spousta děr, ale to mohl způsobit i kufr, který jsem za sebou vlekla :-) Celou dobu mě znervózňovali cyklisti, kteří, zdá se, jezdí zásadně po chodnících. Dnešek zatím trávím mejlováním kvůli bydlení, dneska snad budou dvě prohlídky.

Ženeva

Tak se mi konečně podařilo dorazit do Švýcarska! Pravda, jen na necelé tři dny, ale i tak, nová zem odškrtnutá :-) Na cestě z Bilbaa do Prahy jsem navštívila kamarádku Annu, se kterou jsem se už dlouho neviděla a která je na stáži v OSN. Primární účel byl tedy strávit čas s ní a až druhotně zkoumat Ženevu. Ono nakonec centrum Ženevy je poměrně malé a tak se to dá stihnout celkem rychle. První den mojí návštěvy jsme ve skupince vyrazili na cyklovýlet, kde jsem málem vypustila duši - ve vedru a v tísici metrech nad mořem mě dokázal zničit i velmi mírný kopec. Za odměnu jsme pak mohli zběsile jet z kopce a testovat brzdy vypůjčených kol, což taky nebylo uplně ideální. Si nevybereš. Druhý den pršelo, tak jsme se lehce procházely po městě, daly jsme si marocký čaj (a při té příležitosti shlédly část marocké soap opery, i beze slov dost nářez) a tak. Večer bylo finále Eura a po konci zápasu to vypadalo, že jsem zase ve Španělsku.. Třetí den už nebyl celý, ale na oběd jsem šla za Annou do OSN a šly jsme na oběd do hlavního paláce, kde jsem se i vyfotila v General Assembly. Odškrtnuto :-) Ženeva jako taková nijak nevyniká, ale je příjemná. Krásné je panorama hor a jezero. A draho tam je - nechala jsem se trochu ukolébat jízdenkou zdarma z letiště, ale nakonec byla pověst potvrzena.

Saint Jean de Luz a jiné krásy francouzského Baskicka

Saint Jean de Luz jsme s Evou vyhlásily jako nejhezčí místo našeho malého auto výletu po krásách baskické země. Přejely jsme i do francouzského Baskicka, kde jsme navštívily právě Saint Jean de Luz, Biarritz a horu La Rhune. Sain Jean de Luz nás okouzlil i přes počáteční déšť - má prostě všechno: moře, pěkné uličky, hory kousek, trh, sýry a obchody s hromadou mnoha druhů čokolády (měli ochutnávky!). Prostě paráda. Biarritz se nám taky líbil, ale nedohnal to. Na vrch La Rhune jsme se vyvezly turistický vláčkem a kopec sešly dolů. Výhledy byly nádherné - hory, pobřeží, koníci a jiná zvířátka. Závěr: celé historické Baskicko je ztělesněná krása. Taky bych se za něj bila.

Santiago de Compostela

Tak jsem si splnila svůj sen - tedy alespoň částečně. Moc jsem chtěla vyrazit na camino de Santiago, tedy pouť svatého Jakuba. Nakonec jsem vyrazila alespoň na dvoudenní výšlap a jednodenní pobyt v Santiagu. Počasí sice bylo všelijaké, ale vlastně nikdy nepršelo natolik, aby se nedalo pokračovat v chůzi. Koneckonců lepší než kdyby bylo 40 stupňů, to bych asi neušla vůbec nic. Ale to asi v Galicii není nikdy, jak je chudák vytrčená do Atlantického oceánu, schytá všechen déšť kolem. Celkově se výlet vyvedl. Cesta je suprově značená, jen na asi dvou místech jsem zaváhala, kudy se vydat, ale ztratit se by bylo skutečně obtížné. Poutníků bylo tak akorát - dost na to, abych si nepřipadala opuštěně a ztraceně a dost málo na to, abych neměla pocit davu. Lidé se mezi sebou baví a jsou vstřícní, ale nejsou otravní - pokud člověk chce, může se k někomu připojit, pokud ne, může fungovat celou dobu sám. Nehezký zvyk poutníků je vyrážet na cestu už asi v sedm ráno - což má za důsledek, že v ubytovnách tak nějak předpokládají, že v osm už tam vlastně skoro nikdo není a může se začít uklízet. Krajina, kterou jsem prošla, byla fajn - vlnitá, ale žádné velké výstupy. Všude spousta červených zvonků (jako těch kytek) a taky máty, která rostla skoro podél celé cesty - narvala jsem si dva stonky do lahve s vodou a chuť vydržela celé další dva dny (tj. tak 6 litrů vody). Závěr pochodu: lýtka bolela, zejména vždy než jsem se rozešla, ráno či po delším sezení. Ale celkem rychle to odeznívalo. Myslím, že bez tréninku bych ušla i víc, do týdne určitě. Na delší pochod by to ovšem chtělo trénovat. Santiago samotné je vlastně celkem malé, ale příjemné. Taky jsem vlastně po dlouhé době dorazila do města pěšky, tj. jsem prošla předměstí a postupně dorazila do centra. Což je taky zajímavé a neobvyklé, většinou se jen někde necháme vyplivnout nějakým dopravním prostředkem. Katedrála je krásná zvenčí, zevnitř to je, alespoň pro mě, prostě katedrála. Jinak nabízí město pěkné uličky, mnoho parků a báječný dort svatého Jakuba (tarta de Santiago). Taky mají v Galicii evidentně moc rádi chobotnici, ale hooodně okořeněnou. No příště snad vyrazím na delší cestu!